(*17. června 1982, Ostrava) je česká herečka, která se prosadila ve filmu, televizi i na divadelních prknech. Vystudovala herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (DAMU). Už během studií začala hostovat v Městských divadlech pražských, kde byla poté deset let v angažmá. Později působila např. v Divadle na Vinohradech, v Divadle Radka Brzobohatého nebo v Divadle Metro. Ve filmu se do povědomí diváků zapsala především jako Dorotka v pohádce Anděl Páně (2005). V televizi je známá zejména díky roli kapitánky Zuzany Koutné v kriminálním seriálu Specialisté, kde působí od roku 2017. Z dalších výrazných televizních rolí lze zmínit například Kamilu Ptáčkovou v seriálu Vyprávěj, Barboru Melíškovou v Ententýky nebo Gábinu v Proč bychom se netopili. Na divadle ztvárnila řadu různorodých rolí – Isoldu v Tristanu a Isoldě, Jelenu ve Strýčkovi Váňovi či Jen v Ajťácích. Pravidelně vystupuje i na Letních shakespearovských slavnostech, kde si zahrála mimo jiné Mirandu ve hře Bouře. V současnosti zde exceluje v dvojroli Hippolyty a Titanie ve Snu noci svatojánském. V osobním životě je od roku 2010 provdaná za hudebníka Romana Říčaře, s nímž má dvě děti.

Pocházíte z našeho regionu. Jak dlouho jste v Ostravě žila? A je něco, co Vám z našeho města chybí – ať už místo, atmosféra, nebo
třeba specifický styl lidí?
V Ostravě jsem vyrostla a žila do svých 18 let, než jsem šla na DAMU do Prahy. Chybí mi někteří lidé, se kterými se vídám méně, než kdybych žila tam. Zpětně oceňuji syrovost, autenticitu, upřímnost a jistou drsnost, které v sobě Ostrava i lidé žijící tam mají. Tenkrát mi to připadalo normální, dnes, s odstupem, si to více uvědomuji, a někdy jsem vůči tomu až sentimentální. Co mi ještě chybí jsou hory, do kterých je to z Ostravy blízko. Okolí Ostravy je opravdu nádherné.

Ani jeden z Vašich rodičů se nevěnoval divadlu. Co vás k herectví přivedlo? A zavzpomínáte pro nás na své studium na DAMU?
Od základní školy jsem chodila do dramaťáků, recitovala básničky. Během studia na gymnáziu jsem díky babičce, která měla v naší rodině k umění nejblíž, byla učitelkou hry na klavír, začala chodit do odpolední soukromé herecké školy. Vznikla při Národním divadle moravskoslezském, kde jsem dostala své první malé role. Učili nás skvělí ostravští herci a sešli se tam opravdu výjimeční lidé. Pak už to byl na DAMU jen krok. I v Praze jsem měla velké štěstí na učitele. Vysoká škola mi dala možnost získat zázemí, zkušenosti a poznat lidi v oboru, který jsem toužila dělat, navíc v jednom z nejhezčích měst světa.

Společně s manželem jste se rozhodli zrekonstruovat starý mlýn a proměnit ho v krásné ubytování s restaurací a wellness. Dnes tam pořádáte nejrůznější akce – od výlovu rybníka přes výstavy, kurzy starých řemesel až po koncerty. Prozradíte nám příběh Vašeho mlýna?
Manžel je s místem, kde máme Smilovický mlýn, úzce spjat už od dětství, nedaleko má jeho rodina chalupu, kam pravidelně jezdíme. Mlýn je na krásném místě na konci malinké vesničky, kde trávíme spolu s dětmi opravdu spoustu času. Abych vám přiblížila příběh našeho mlýna, musím vám nejdřív představit svého muže Romana Říčaře. Je to renesanční člověk, obdařen mnoha talenty, pracovitostí a vůlí. Jeho snem bylo obnovit sto let zaniklý rybník a zrekonstruovat zbytky mlýna stojícího na jeho břehu. Vytvořit místo, kde se budeme moct setkávat s blízkými lidmi, vytvářet zajímavé věci nebo poskytnout takovým věcem prostor. Protože nám taky dost záleží na tom, co jíme, vznikla okolo mlýna malá ekofarma se zvířaty. Ve chvílích, kdy mlýn nevyužíváme my, nabízíme ho jako objekt k pronájmu. Přijeďte se za námi do srdce chmelařské oblasti podívat!

Herectví, rodina, mlýn plný života – jak se to všechno dá skloubit? Máte na to nějaký tajný recept?
Recept nemám. Hodně nám pomohly babičky, když byly děti malé. Patří jim můj velký dík. Rodina byla pro mě vždy na prvním místě. Práci jí přizpůsobuji. Vzájemně si s manželem vycházíme vstříc, vytváříme si prostor pro společný volný čas, ale taky pro práci a realizaci každého z nás.

Naši zákazníci Vás znají především z televizních seriálů. Od Redakce po Specialisty uběhlo už hodně let – jak se podle Vás proměnilo televizní herectví, a možná i Váš vlastní přístup k rolím?
Nejvíc mě těší práce na dobrém scénáři s dobrými lidmi. Většinou jsem měla štěstí na projekty, ve kterých se to potkalo. Občas musím zvlášť u scénářů přivřít oči a mít na mysli jiná pozitiva, kterými mě ta práce naplňuje. Ale dnes už jsem v situaci, že pokud mi práce smysl nedává, nedělám ji. Bylo by to nefér vůči divákům a vlastně i vůči mně samotné.

Já osobně miluju vývoj Vaší postavy Kamily Ptáčkové v seriálu Vyprávěj. Jaké to je hrát spíše „negativní“ postavu? A jak jste si užívala retro atmosféru tohoto natáčení?
„Dobovky“, jak historickým seriálům či filmům říkáme, mám moc ráda. Je to také vždy složitější a nákladnější natáčení, kde má herec možnost nechat se inspirovat také prostředím, dekoracemi, kostýmy nebo maskou. Vyzkoušet si nosit různé účesy nebo oblečení, se kterými se běžně nesetkáte, je
zábavné. I když to často vyžaduje strávit před každým natáčením minimálně o hodinu delší čas v maskérně. Divácky bývají tyhle projekty taky velmi oblíbené. Natáčení Vyprávěj bylo moc fajn. Bavilo mně a roli Kamily jsem si vyloženě užívala. Snad až když to běželo v televizi, mě napadlo, že mě asi diváci nebudou milovat. Ale přišla jiná práce, rodina a hodila jsem to za hlavu. Mám ráda, když je má práce pestrá a role, které hraju co nejvíce různorodé.

Letos v létě Vás nejen ostravští diváci mohou opět vidět na Letních shakespearovských slavnostech ve Snu noci svatojánské. Hraní pod širým nebem má své specifika – co máte na letním divadle ráda a co je naopak výzva?
Z hraní venku mám velmi silné zážitky. Když jsem hrála před lety na Pražském hradě Bouři a strhla se opravdová bouře, bylo to až magické. Nebo loni tady v Ostravě během Snu dost pršelo, ale představení se nezrušilo a diváci byli skvělí. Všichni jsme byli durch mokří, oni i my, ale představení mělo skvělou atmosféru a bylo jedno z nejhezčích. Při této inscenaci se vůbec sešla skvělá parta lidí, kteří jsou buď přímo z Ostravy nebo s ní mají něco společného, a možná právě to nám dává určitý pocit sounáležitosti, který při hraní Snu noci svatojánské vnímám. Jinak počasí, na kterém je letní hraní mnohdy závislé, nám i divákům dává občas zabrat. Ale atmosféra nočního hradu, plenéru a letních nocí, dělá z hraní venku opravdu zážitek.

A když se řekne „Shakespeare“, co se Vám vybaví jako první? Máte mezi jeho hrami nějakou srdeční záležitost?
Shakespeare je výsostný autor a dělat jeho texty je královská disciplína. Nadčasová témata her, moudrost, verše…to vše jsou důvody proč mě každé setkání s ním baví. Ano, může se zdát zastaralý a možná místy je, ale hledat způsoby, jak hry inscenovat dnes, aby zaujaly a oslovily, je výzva. Já mám výzvy ráda. A celý můj dosavadní divadelní herecký život je se Shakespearem už od školy spojený, hrála jsem spoustu jeho hrdinek a leccos se při tom naučila. Jeho tragédie mně asi oslovují více než komedie. Velkým zážitkem bylo pro mě také setkání s panem Hilským, překladatelem Shakespeara, který o něm dokáže poutavě hovořit dlouhé hodiny.

Váš manžel je také herec, takže sladit společný volný čas asi není úplně jednoduché. Jak plánujete letní dovolenou, když jste oba pracovně vytížení? Daří se vám najít chvíle, kdy si můžete léto užít opravdu spolu – ideálně i s dětmi?
Jsme oba na volné noze, takže si dokážeme dovolenou poměrně dobře naplánovat. V létě hrajeme jen výjimečně, a tak nám prostoru pro trávení společného času s dětmi zbývá dost. I když se nám do toho letos přidá moje natáčení a za rok Romanovo letní zkoušení v divadle, věřím, že si čas s dětmi najdeme. Vždyť už je jim náct, a je možné, že už je to dlouho s námi bavit nebude.

A na závěr – co byste popřála čtenářům našeho magazínu, kteří se na léto teprve těší?
Čtenářům přeju krásné léto prožité ve zdraví! Prosím, aby dámy neodhazovaly na výletech počůrané kapesníčky, ale pěkně je zahrabávaly. Všichni buďme ohleduplní k druhým i přírodě. A těším se na společné setkání na Snu noci svatojánské na Slezskoostravském hradě nebo třeba v Beskydech!