Petr Buchta (*21. ledna 1985, Karviná) je český herec a absolvent Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Po studiích působil v Těšínském divadle, kde ztvárnil výrazné role v klasických hrách jako Zločin a trest, Revizor nebo Sen noci svatojánské. Následně několik let působil v Kladenském divadle a poté ve Švandovém divadle. Televizní diváci ho znají především ze seriálů Ulice a Drazí sousedé. Objevil se také ve filmech 10 pravidel jak sbalit holku, Hany nebo Tajemství a smysl života. Vedle herectví se věnuje i tvůrčí činnosti a psaní textů. Je milovník pejsků a mezi jeho koníčky patří sport, žonglování nebo potápění.

Narodil jste se v Karviné. Čím je podle Vás náš kraj, ve kterém jste vyrůstal, specifický? Ovlivnil Vás nějak do života nebo herectví?
Náš Moravskoslezský kraj je prostě velmi specifický. Je to industriální ráz krajiny, který se zakousl hluboko do naší země a zároveň přes šachty a různé továrny můžete vidět ty nejkrásnější hory naší republiky. Beskydy jsou pro mě rozhodně ty nejkrásnější hory. A ano, náš kraj je trochu drsnější, ale také velmi upřímný. Co na srdci to na jazyku, ale zároveň umí být velmi dobrosrdečný. Do života mě rozhodně ovlivnil, tak je to přece jenom můj domov, kam se vždy rád vracím.

Studoval jste na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Měl jste během studia nějakého pedagoga, na kterého dosud rád vzpomínáte?
Moc rád vzpomínám na vedoucího oddělení, kterým tenkrát byl Miloš Čížek. Po škole jsem k němu nastoupil i do angažmá v Těšíně a Milošovi opravdu děkuji za mnohé, protože to, jaký byl jako pedagog na škole a záleželo mu na studentech, bylo skvělé. Jsem rovněž rád, že byl mým prvním uměleckým šéfem, protože pracovat s ním bylo super a je to velký člověk a divadlo opravdu miluje a tu svou lásku umí přenést na každého. Takže na něj vzpomínám moc rád.

Co bylo po škole nejtěžší – prosadit se, získat první role, nebo třeba ustát nejistotu herecké profese?
Tím, že jsem po škole nastoupil téměř hned do angažmá právě do Těšínského divadla, tak se člověk opravdu nenudil. Hrálo se hodně. Večer i dopoledne. Dopoledne byl třeba dvoják nějaké pohádky a odpoledne se zkoušelo. Toho času jsme trávili nejvíc v divadle a po škole je to to nejlepší, co se vám může stát. Měli jsme skvělé starší kolegy a celkově ten čas plynul tak nějak jinak.

Diváci si Vás poprvé výrazněji spojili se seriálem Ulice. Jak Vám tahle zkušenost změnila život?
Změnila mi ho velmi. Role v Ulici byla tím impulsem, proč jsem šel do Prahy, a i když mi samozřejmě domov chybí, tak jsem za tohle rozhodnutí moc rád. Poznal jsem opět moc
fajn lidi, a to přátelství s některými vydrželo až dodnes.

Kromě herectví se věnujete i psaní textů a tvůrčí práci. Baví Vás být kreativní i mimo jeviště?
Kdo si hraje zlobí míň. Myslím, že to blbnutí má v sobě každý z nás. A když můžete zlobit v rámci práce a vymýšlet si různé příběhy tak je to prostě fajn. Mezi mé oblíbené žánry patří béčkové postapohorory, a nebo parodie. A právě na jednom takovém postapohororu s jedním kamarádem momentálně pracujeme. Mluvíte anglicky i polsky (Vaše první angažmá bylo v Těšínském divadle).

Hrajete na několik hudebních nástrojů a zvládáte spoustu sportů. Potřebuje herec podle Vás neustále objevovat nové dovednosti?
Spíše než potřeba je to asi hlavně to chtění. A takhle to má podle mě většina herců. Jazyky jsou určitě výhodou v naší práci. Když můžete třeba pracovat se zahraniční produkcí. Polštinu mám moc rád a nějak se domluvím, ale myslím, že prostor pro zlepšení je tam velký, a co se týče angličtiny, tak určitě taky. Stejně je to i s hudebními nástroji, hra na basu je spíše taková punková a na kytaru a klavír jsem nehrál ani nepamatuji, ale kdyby byla v rámci role potřeba začít cvičit, tak bych do toho určitě šel!
A sport je moje srdcovka. Mám rád pohyb.

Je o Vás také známo, že máte rád psy. Jakou roli hraje pejsek ve Vašem životě?
Psi jsou boží. Miluju je. S přítelkyní máme pětiletou fenečku Stafbulíka Matyldu, a ta je dokonalá. Bez psa bych si už asi život neuměl představit. Láska, kterou vám dají je bezpodmínečná a když se zakoukáte do těch jejich očí, tak je tam vše.

Letní shakespearovské slavnosti jsou pro Vás už tradiční záležitostí. Ve Večeru tříkrálovém aneb Cokoli chcete hrajete hlavní roli už třetím rokem. Proměnil se za tu dobu Váš přístup k této roli?
Divadlo má tu výhodu, že můžete pořád hledat a zkoušet. A tím, že je to hraní vždy po roce, tak se člověk u těch návratů může dozvědět vždy něco nového a může si to rovnou vyzkoušet.

Letos nově přibývá premiéra Komedie omylů. Obě inscenace spojuje motiv záměn a dvojčat — v čem jsou si podle Vás podobné a v čem naopak každá funguje trochu jinak?
Obě hry stojí na motivu záměny identit a dvojčat, ale každá s ním pracuje trochu jiným způsobem. V Komedii omylů je ta záměna především zdrojem rychlé, téměř bláznivé situační komiky, postavy se neustále míjejí, nechápou reakce svého okolí a celé se to řítí vpřed v rychlém tempu, nesmí se zastavit. Humor vzniká hlavně z chaosu a nedorozumění. Naopak Večer spíše používá motiv dvojníků jako prostředek k hlubším otázkám vztahů nebo toho, jak nás vnímají ostatní. Podobné jsou si tedy i tím, že ukazují, jak snadno může záměna převrátit lidské vztahy i jistoty naruby.

Obě inscenace režíruje Vojtěch Štěpánek. V čem je jeho režijní přístup specifický?
S Vojtou se prostě dobře zlobí. Mám rád jeho humor. Baví mě jeho smysl pro detail a celkově ho rád pozoruji při práci. Myslím, že u nás neexistuje žádný herec, který by s ním nechtěl zkoušet. Pracovat s ním je prostě paráda.

Jsou Letní shakespearovské slavnosti pro herce v něčem jiné než klasická divadelní sezóna?
My jsme si to se Šimonem Krupou pojmenovali u Snu noci svatojánské, že je to vlastně takový letní tábor. Když se sejde skvělá partička, tak jsem rád, že s těmi lidmi můžete trávit čas. Je to velmi intenzivní a tím, že se začíná až o půl deváté, tak se vám trochu přehodí den a noc. Někdy je strašné vedro jindy třeba prší, zkrátka má to něco do sebe.

Máte nějaký herecký sen nebo roli, kterou byste si ještě chtěl zahrát?
Vysněnou roli asi nemám. Přál bych si abych se mohl potkávat se stejně zajímavými a inspirativními lidmi jako doposud. Za to bych byl rád.